NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pod názvem THE SOUNDBYTE se na hudební scénu vrací část dnes už téměř kultovního norského seskupení THE THIRD AND THE MORTAL, kytarista Trond Engum. Počátky jeho sólového projektu se datují až do roku 1998 a „Rivers Of Broken Glass“ je výsledkem této několikaleté činnosti. Patrně netřeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že novátorství, jistý podíl experimentu, snaha o neotřelý a nekonvenční přístup k hudbě jako takové, tak jak je známe u THE THIRD AND THE MORTAL, se také zde velmi přirozeně snoubí v jeden organický celek.
Přestože lze již na první poslech vysledovat drobné reminiscence domovské formace (zejména žánrovou eklektičnost „Memoirs“ a dusivou atmosféru „Painting On Glass“) v mnoha směrech se THE SOUNDBYTE na hony vzdaluje úspornému minimalismu THE THIRD AND THE MORTAL a předkládaná kolekce skladeb nabývá v kompoziční, aranžérské a zejména zvukové rovině výrazného dojmu rozmáchlosti a prostorovosti. Žánrové zastoupení hudby na „Rivers Of Broken Glass“ nelze než charakterizovat jako umně poskládanou mozaiku nebo koláž. Trond netvoří podle zaběhnutých šablon a škála výrazových prostředků a postupů se vyznačuje širokým rozpětím.V jeho hudebním pojetí lze nalézt ševelící ambient, svojsky interpretovanou kytarovou hravost rocku (která, jakkoliv to může znít absurdně, někdy zasahuje až do poloh ZZ TOP – „The Line“), rytmickou kolébavost blues („Waiting“) nebo třeba rozmáchlé soundtrackové plochy, metalovou zatíženost…
Ačkoliv dýchá z nahrávky snaha o neotřelý přístup, jinakost a vymezení se proti tradičnímu „písničkářství“, netkví tento atribut ani tak v neotřelé strukturaci a výstavbě skladeb. Paradoxně by se dalo říci, že ta je naopak téměř konvenční („Lie“). To, co činí THE SOUNDBYTE (vedle dovednosti napsat poutavé a chytře vymyšlené písně) zvláštním, leží v rovině zvuku, schopnosti vytvořit plastickou zvukovou paletu, jejíž barvitost se zhmotňuje v kompozičně dokonale zvládnuté výtvarné dílo. Právě zvuk, jeho rozmanité vrstvy a podoby lze v případě THE SOUNDBYTE chápat nejen jako pouhý součet nástrojů, efektů apod., ale jako instrument další, jenž takto pojímaný nachází pod taktovkou Tronda Enguma nové opodstatnění. Ponurou atmosférou nahrávky prostupuje téměř hypnotické šumění moře, které se opět ztrácí a vynořuje v projekci nástrojů a chladných, téměř odlidštěných industriálních ruchů („Water“, „Dark“). Právě tyto „přirozené“ zvuky pořízené během dvou měsíců na otevřeném moři se v organické syntéze s hudební vrstvou téměř nevědomě podílí na celkovém dojmu z nahrávky. Trond ve svém snažení nezůstal sám, ale přizval několik dalších instrumentalistů, jejichž účast dotváří precizní kontury díla. Vedle vkusně zakomponovaného trombónu v „Waiting“ tak vystupuje především zpěvačka Berit Stenslad, které se dostalo značného prostoru nejen v duetech s Trondem. Vrchol jejího projevu spatřuji především v norsky zpívané „Til Ungdommen“ či hypnotické „Reflections Of Broken Glass“.
Osobně mám značnou radost z toho, že se po delší době opět vynořilo na svět dílko, pro které osobitost a také jistá dávka originality nejsou pouze prázdnými pojmy, aniž by právě jejich jmenování muselo značit posluchačskou nestravitelnost či apriorní despekt. Právě naopak. „Rivers Of Broken Glass“ je už na první pohled, řekl bych, celkem přístupnou kolekcí, která si nehraje na samoúčelnou odtažitost a všechny finesy a vynalézavost odkrývá teprve poté, kdy vás vtáhne pod svůj uhrančivý povrch a provede krajinou tu více, jinde méně temných, přesto velmi přitažlivých emocí a okamžiků. Výborná nahrávka, kterou by bylo škoda minout.
S osobitostí sobě vlastní prezentuje Trond Engum vyváženou a nepovrchní kolekci výborně napsaných skladeb, které se v duchu THE THIRD AND THE MORTAL vyznačují širokou paletou výrazových prostředků a postupů či přirozeným citem pro novost a neotřelé úhly pohledu. Nahrávka exceluje především v rovině zvuku, jeho strukturaci, experimentu a práce s ním, což lze chápat jako výsadní devizu, která se vedle výborně napsaných skladeb zásadně podílí na celkovém dojmu z prezentované hudby.
8,5 / 10
Trond Engum
- kytara, programování, baskytara, klávesy, zpěv
Berit Stenslad
- zpěv
Rune Hoemsnes
- bicí
Peder Drege
- trombón
1. Fall
2. Monyon
3. Addiction Complete
4. Lie
5. Waiting
6. Water
7. The Line
8. Til Ungdommen
9. Reflections of Broken Glass
10. The Dark
Rivers Of Broken Glass (2004)
Fall (Web Single) (2004)
Deska, která na mě zapůsobila velice osobním a těžko popsatelným dojmem. Objektivně se mohu rozplývat nad chytrým poskládáním rockového základu a elektronické mlhy, nad neustálými změnami soundu, nad úsporností výrazu, díky níž vyniknou skvělé hudební nápady, nad výtečnou vokální složkou, které dominuje snový vokál Berit Stenslad... Subjektivně ale nedokážu vysvětlit, proč deska, která zdánlivě odporuje mému vkusu snad ve všech myslitelných bodech, tak dokonale souzní s mými pocity. Vlastně jedno vysvětlení tu je – je po čertech dobrá.
nádhera..
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.